Kdo by nechtěl vyhrát pár miliard v Eurojackpotu nebo se stát milionářem? Všichni bychom chtěli mít naše světské záležitosti pokryté až do konce našich dní, nepracovat, jenom si užívat – žít naplno, aniž by vás svazoval systém tržní ekonomiky a práce. Bez stresu, dělali byste to, co by vás bavilo. Docela pěkná představa o životě, no ne? Pokud si peníze „vydolujete“ a vyrvete vlastní silou, tak si takových peněz velmi ceníte. Ale pokud se, jakoby náhodou, dostanete k nesmírnému bohatství, velmi rychle o něj můžete přijít. Samozřejmě, jsou tu i tací, kteří ihned ví, co mají dělat a jak se zachovat. Ale valná většina šťastných výherců apod. nemá nejmenší tušení a peníze se hezky brzo rozkutálejí, aneb jak lehce nabyl, tak rychle pozbyl.
Pokud nezešílíte z té šílené částky hned v první chvíli, tak určitě v té další podlehnete. Nemá cenu si nic nalhávat, vyhrát pár miliard, tak je svět článků o něco chudší. Peníze dokáží koupit štěstí pouze tehdy, pokud víme, za co utrácet. Mnozí z nás nevědí, za co utrácet peníze, aby byli šťastni a tak jim ani ty miliardy nepomohou. Nejen, že se v prvních momentech výherní euforie dostaví rodina klidně i z druhé strany zeměkoule, aby něco vyrazila z výherce, ale nahrne se i celá řada dávno ztracených a nově nalezených přátel, spolužáků – nic z toho se však nestane, pokud si to všechno necháte pro sebe. Proto taky společnosti předávají tučné šeky pouze v soukromí, maximálně za přítomnosti dozoru a státního notáře.
Velkou náplní lidského bytí, ač se to zdá být jako házet hlínu do bezedné jámy, je dobročinná činnost. Ať už jsou to senioři, děti v Africe nebo sirotci z místního sirotčince, všem těmto nebožákům se hodí nějaká ta koruna navíc. Nebo psí útulky, chovné stanice, záchranné služby dobrovolníků. Je toho spoustu. Každý dokáže utrácet peníze pro své vlastní ego, ale utrácet pro druhé, to je ten pravý kumšt.
