Život v podobě, v jaké jej známe na planetě Zemi, by nemohl existovat bez slunce. Planety kolem něj obíhají, ale především je slunce zásobuje světlem a teplem, velmi širokým spektrem záření. Denní sluneční svit pak vnímáme jako dokonalé bílé světlo, které pomocí UV složky záření pomáhá vytvářet ozařováním pokožky vitamín D, a zároveň řídí naše tělesné pochody a hormonální změny. Naše tělo zkrátka mění své biorytmy podle toho, zda jde o den, nebo noc.
Denní sluneční světlo vnímáme jako přirozené prostředí pro bdělost a aktivitu a se západem slunce se také mění světelné spektrum večerní oblohy. Ta se barví do odstínů žluté a oranžové a tyto teplé barevné tóny navozují pocity relaxace a uvolnění. V těchto chvílích se také obvykle spíná veřejné osvětlení. A má zpravidla žlutooranžovou barvu. Proč tomu tak je a zda je to dobré, či nikoliv, na to existuje jednoduchá odpověď.
Pokud pomineme plynové lampy, které byly předchůdcem elektrického osvětlení, první skutečná výkonná světla byly rtuťové vysokotlaké výbojky. Vyzařovaly poměrně jasné bílé světlo a navozovaly dojem pokračování denního cyklu. Mělo to však za následek narušení přirozeného spánkového režimu v místech, kde světlo pronikalo do místnosti. Časem se však objevil vynález sodíkové výbojky, který všechno změnil. Výboj sodíkových par totiž mění barvu světla do žluté až oranžové a přibližuje tak osvětlený prostor spíše barvě obzoru při západu slunce. Naše tělo vnímá světla ze sodíkových výbojek příznivěji a je takřka ideální právě ve večerních hodinách, kdy se člověk chystá brzy ulehnout k spánku.
Ačkoliv má tento typ osvětlovací techniky spíše výhodu pro přirozený tělesný cyklus, řidiči automobilů by raději uvítali více modré složky a chladnější barvu světla, žlutá a oranžová totiž pozornost spíše rozptylují, tlumí a způsobují únavu, a řidiči za volantem mohou být dokonce ohroženi mikrospánkem.
